Pokud chtěl někdo v minulosti dělat politickou kariéru, měl to jednodušší v tom, že tu byla jenom jedna jediná vládnoucí politická strana. A tak takový člověk jasně věděl, komu má lézt do řiti a co má říkat a jak se chovat, aby mu dali ti nahoře šanci. Každý věděl, co má chválit a co kritizovat, a když si dával pozor, aby neuklouznul, měl naději. Akorát že jenom docela malou naději, protože to věděli všichni a tak ho mohl předběhnout kterýkoliv kariérista, který uměl líp pochlebovat.
Dneska je to v něčem lepší a v něčem horší. Lepší je to v tom, že si každý může vybrat politickou sílu, která mu nejlíp vyhovuje, a horší v tom, že se neví, která strana kdy vyhraje. Jestli vůbec vyhraje. A taky si každý může založit třeba i svoji vlastní stranu a sám zkusit štěstí. Taková už je dnešní politika.
Ale těch, kdo chtějí vládnout, je u nás spousta. A tak je možná dost kandidátů, ale jen malá naděje, že se obyčejný člověk prosadí. Většinou ho odstrčí někdo, kdo je slizký jako had, kdo mění názory jako chameleon, lže bez uzardění. Někomu takovému totiž lidi moc často skočí na jeho sliby a dají mu přednost před tím, kdo umí jen pracovat a kdo neslibuje, ale taky jedná.
Může se tedy říct, že mají slušní lidi na politické scéně smůlu. A že můžou jenom nadávat po hospodách a trpět. A někdy je to tak. Ale je to tak jenom proto, že my lidi neumíme vybrat správné kandidáty, neumíme je kontrolovat nebo na jejich prověřování rezignujeme a nepožadujeme dost radikálně odvolání těch, kdo se nechovají jako moudří státníci. A dokud se to nenaučíme v dostatečně velkém měřítku, dokud si nezvykneme po námi zvolených politicích chtít dobrou práci a plnění slibů, které nám dali, nebude to lepší. Zejména pokud mezi námi současně bude dost těch hloupých, kdo se nechají koupit za mizerné předvolební zvýšení důchodů nebo dokonce za koblihu.